A co teď 63.část

"Krystínka no tááák"  snažil se jí Miro utěšit a jemně jí posadil na postel.

"Počúvaj ma" zaprosil a sedl si vedle ní. Díval se na tu uplakanou hromádku vedle sebe a srdce se mu svíralo.Jenže teď už věděl,že nejde nic předstírat ani čekat až se věci vyřeší nějak sami.

"Počúvaj ma,prosím.." zopakoval a znova  vzal její bradu do prstů a zvedl hlavu tak aby viděl do jejích očí.Byly plné slz a zoufalství a Mirovi se srdce sevřelo ještě víc.Ikdyž jí nikdy nijak vášnivě nemiloval,měl jí rád a žili spolu celkem dlouho na to aby poznal,že ona jeho miluje hodně.To,že Matýska nedokázala ze začátku přijmoutt už jí dávno odpustil,viděl jak moc se pak snažila vše napravit,jenže  to už jeho srdce patřilo Kamile.

"Krystínka..." začal Miro opatrně,

"Toto nemá zmysel,nemala si sem jazdit,utiekla si nemocnice,si chorá..." mluvil Miro tiše a dál se snažil neuhnout pohledem před tím jejím uplakaným.

"Chtěla...chtěla jsem být...s tebou"  Kiki se ještě zajíkal hlas ,ale snažila se znova nepropuknout v pláč.

"Ja viem..aj tak to bola chyba,Krystínka pochop,že...ja viem,že to bolí...aj mňa..ver mi...no nemožem zmenit to,že som sa zaľúbil"  sevřel Miro silně víčka,ale ulevilo se mu,že to vyslovil.

Kiki cítila jako jí jeho slova šlehají ostřím do srdce,přesto se mu stále dívala do tváře a hledala v ní alepoň malinkou naději na to,že by se to mohlo změnit.

"Do tééé...?"  špitla,ale otázku nedokončila i tak oba věděli o kom Kiki mluví.

"Áno,do tej" skousl si Miro rty a přál si mít už tuhle šílenou debatu za sebou.

"Co má ona a já ne" zeptala se  Kiki tiše a dál na něho upínala své poměnkové oči.

Miro mlčel,nějak nevěděl co říct,aby jí ještě víc neranil.

"Miroooo..co má ona a já né.." zeptala se znova tiše,ale naléhavěji než před tím.

"To nemožeš takto sa pýtať Kiki,ja som sa do nej jednoducho zbláznil,lúbim ju veľa,prepáč mi" vzdychl Miro a sledoval jak se bolest v Krystíminém obličeji mění v jakousi křeč plnou zoufalsví.

"Rozcházíš se se mnou?" zeptala se ještě Kiki jakoby se potřebovala ujistit,že tohle je vážně konec.Miro mlčel,bylo mu příšerně a měl sucho v ústech.

"Odpověz mi" zaprosila znova Kiki a její hlas zněl stále zoufaleji.

"Áno.." špitl Miro a sledoval jak se její oči znova zalily slzami a ruce sevřené v pěst vymrštily přímo proti němu a  dopadly několikrát na jeho prsa.

"Nenááávidííím tě" křičela mezi vzlyky Kiki a Miro cítil údery jejích drobných pěstí na svém těle,nijak se nebránil,jen se snažil obejmout její tělo,které  se i po té co ho bít přestala zmítalo v zoufalém pláči.Kiki nakonec úplně sklesla na Mirovo hrudi a jen nezadržitelné vzlyky občas jejím tělem pohodily jakoby bylo celé hadrové.

"Pojď moja...pojď" nevydržel Miro,když Kiki stále plakala a pomaloučku jí položil na postel,byla tak zesláblá,že se ani nebránila a nechala ho aby jí přikryl  a lehl si vedle ní a znova jí pevně objal kolem ramen.Kiki se k němu přitískla a  hlavu položila  jeho rameno.Občas  její tělem ještě otřásl vzlyk,ale její dech se pomalu uklidňoval a Miro po nějaké chvíli zjistil,že Kiki vysílením usnula.Pomaličku tak aby jí nevzbudil vstal z postele a v koupelně si opláchl obličej studenou vodou.Opřel si ruce o umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla.

"Do boha" vzdychl a došlo mu,že situaci asi silně podcenil,když slíbil,že se Kiki bude zítra v nemocnici hlásit k nástupu.On má zítra ještě jedno vystoupení a samotnou jí přece nemůže v tomhle stavu posadit na vlak.Miro rychle počítal,jestli by jí stihl na otočku odvézt sám. Bylo by to s fousem,ale kdyby vyrazili hned ráno zvládnout by se to dalo.

Miro si sedl do křesla a nohy natáhl na to protější.Postel tu měl jen jednu a tak se svezl níž,hlavu opřel o opěrátko křesla a založil ruce na prsa.Zavřel oči a snažil se nemyslet na nic z toho co se tu odehrálo a aspoň maličkato zaspat.

Kiki věděla,že nemá cenu a taky ani neměla sílu Mirovi nijak odporovat.Celou cestu do Prahy vedle něho seděla mlčky v autě s očima upřenýma na vozovku před sebou.Miro ji jen po očku sledoval a byl celkem rád,ře mlčí a nic neříká.Měl  obrovský strach z toho,že zase začne plakat.Ona,ale jen seděla a mlčela.

Když Miro zastavil před pavilonem kde se měla Kiki hlásit vystoupil,obešel auto a otevřel jí dveře.Kiki bezeslova vystoupila a Miro si všiml lékaře a sestry,kteří k nim spěchali.

"Co nám to děláte slečno Zimová.." snažila se sestra o chlácholivý tón a chytla Kiki za loket.Doktor si ho měřil zlým pohledem a Miro jem stál a raději mlčel.

"Tak pojďte,už bude dobře" přidal se doktor a Kiki jen otočila  hlavu na Mira,její vyhaslý a smutný pohled hovořil za vše a Miro věděl že tyhle oči už do smrti nezapomene.Díval se jak ji lékař se sestro pomalu odvádějí zpátky do nemocnice a to co cítil by žádnými slovy asi vylíčit nedokázal.

Sedl do auta a položil si hlavu na ruce,které měl na volantě.Vzdychl a očma sjel na palubní desku,kde  měl hodiny.Chvíli zauvažoval,jestli by stíhal stavit se za Matýskem,ale co by asi tak Kamile řekl,že tu dělá.

"Nie"  zakroutil lehce hlavou a vydal se na zpáteční cestu aby večer odehrál ještě jedno vystoupení.

Miro cítil jak na něj všechno doléhá a měl vůči Kiki velké výčitky.Tak rád by věděl jak jí je,ale na druhou stranu si říkal,že telefonem nebo návštěvou v nemocnici by asi zase vše jen vrátil o krok zpátky,Přemýšlel a sledoval dálnici,která už ho vedla  směrem domů po tolika dnech co musel strávit bez svého synka.Těšil se až ho zvedne do náručí a obejme.

"Anjelik" usmál se Miro za volantem a maličko přišlápl plyn.

Do Prahy Miro dojel už za tmy,ale říkal si,že není tak pozdě a zamířil rovnou ke Kamile.

Otevřela mu v modrých domádích šatičkách,kraťoučkých jen nad kolena.Miro jí něžně sjel pohledem a když Kamila ustoupila ze dveří pomalu vešel do předsíně.

"Ahoj" špitl a nejraději by jí ted´obejmul a celou zulíbal.

"Ahoj, Matýsek....děti už spí.." odpověděla mu stejně tiše a sklopila oči.....................

Pokračování příště................