Na tenkém ledě 7. část

"V poh..hodke..nič mi.nie...je" zalapal Miro po dechu a manažerka trochu přibrzdila.

"Fakt?" znova se na  něj pozorně zadívala a Miro odvrátil hlavu.

"Hovo..rím..nič mi. nie...j...je" snažil se jí Miro přesvědčit,že je naprosto v pohodě a přál si aby už konečně jela,přestala na něj zírat.

"Som..i..ba ustattý,...choď..už prosí..m   ťa" 

"Vďaka...maj...sa" vypotácel se Miro před svým domen z auta aniž by se na svou manažérku podíval.

"Počkeeej,fakt si dobrej?...Kytaru tady máš"  volala za ním ještě,ale Miro se ani neohlédl.Snažil se o co nejpřirozenější chůzí a v duchu se modlil aby už se konečně za ním dveře jeho bytu zavřely.

Miro měl pocit,že mu shoří  celý obličej,rty měl do široka otevřené a sám slyšel svůj těžký dech,kreý se do plic snažil vehnat alespoň troch kyslíku,který mu neskutečně chyběl.Hlava se mu točila a před očima měl pouze jakési poskakující mžitky.

...Domov...chcem domov... prosil v duchu a pokoušel se strčit klíče do zámku.Klíčová dírka,ale jakoby před klíčem pořád někam uhýbala  a Miro začal propadat zoufalství.

"Pro...sím" zašeptal a sesunul se na kolena. Jeho klíče měly snad sto kilo a Miro je vzal do obou rukou.

"Pr..os..ím" znova těžce zašeptal ještě jednou se pokusil trefit klíčem do dírky,

"Jo" těžce vydechl když konečně klíč zajel tam kam měl a Miro s ním obouruč otočil. Dveře povolili a Miro stále na kolenou vpadl do předsíně a rozplácl se na zemi.Vše se s ním točilo a tak jen kopl nohou do dveří aby se zabouchly.

Tak jak byl se na zemi stočil do klubíčka v naději,že ten ten šílený kolotoč alespoň spomalí.

Obličej mu hořel čím dál tím víc a jeho tělo se třáslo tak,že to prostě nedokázal zastavit.

Miro zavřel oči a v té chvíli měl opravdu obrovský strach.

"Bože ..po..mož..mi.pro..sííím, sľu..bu..jem..už...nič...nevez...mem" šeptal a opravdu to v téhle chvíli myslel upřímně.

Nikol seděla u svého počítače a smutně sledovala zprávy.Ale Miro její  odpověď ještě ani neotevřel.

"Asi nemá čas" vzdychla si a bezmyšlenkovitě klikala na jakousí hru s kostičkama.

Vůbec jí to nebavilo,ale chtěla se nějak zabavit,aby ještě aspoň malou chvíli vydržela čekat,jestli se náhodou Miro neozve.

Bylo,ale už zase po půlnoci a Nikol smutně svůj noťas zaklapla.

"Tak dobrou noc" špitla sama pro sebe a  přemýšlela  co asi teď Miro dělá.

...No možná se dobře baví a na mě si ani nevzpomene...projelo jí hlavou,zavřela oči a v duchu si vybavila jeho jemnou tvář lemovanou blonďatými vlasy.

Zase...zase viděla ty jeho oči,tak hezké.milé,usměvavé a přesto byly teď tak jiné...

...Vodu..potrebujem sa napiť... citíl Miro sucho v ústech  a jeho žnoucí obličej volal po schlazení...

...Potrebujem sa dostať do kúpelne... pokoušel se přemýšlet,ale postavit se na nohy si ani v nejmenším netroufal.A jako už po několikáte za poslední dobu se pokusil dostat na všechny čtyři.

"Do boha...do boha" kvílel nešťastně a jeho dech byl pořád tak těžký že měl pocit,že se ani  nadechnout nedokáže.

Miro se snažil opřít o své třesoucí se ruce a pomaloučku kousíček po kousíčku se sunul ke koupelně.

"Jo" trochu si oddychl když se konečně po delším soustředění a s vypjetím všech sil vzpřímil na kolenou a těžce dlaněmi plácl o kraj umyvadla.

Jednou rukou se křecovitě držel a druhou povolil páku,z kouhoutku začla konečně téct chladná voda.Miro lačně nastavil dlaň a cákl si studenou vodu na obličej.Pár kapek se mu dostalo do úst a příjemně zvlažilo jeho vyschlá ústa.

Miro vodu na svůj obličej cákal čím dál tím víc,ale na to klečet vzpřímeně u umyvadla,přidržovat se jen jednou rukou a druhou se smáčet a pít,neměl dost sil.

Před jeho očima znova začlly poskakovat tmavé kola a Miro ztrácel vědomí,cítil jak jeho tělo povoluje a snažil se zachytit  volnou rukou umyvadla,ale i ta ruka kterou se držel mu sjela a on se sesunul na  chladné dlaždičky ve své koupelně.

Mirovo manažerka šlápla prudce na brzdu.

...Sakra vypadal fakt blbě,neměla jsem ho tam nechávat... vyčítala si a jakoby jí cosi popohánělo,obrátila své auto zpátky k Mirovo domu.

Když se podívala nahoru do oken,v Mirovo bytě byla tma.

...Asi už spí... říkala,si a přemýšlela jestli by mu neměla zavolat,ale co když ho vzbudí? Říkal přece,že je unavený.

Když si,ale vybavila jak divně dýchal vzala do ruky mobil a vytočila jeho číslo.

NIC,Miro svůj telefon nebral.

...To je divné...uvažovala,věděla,že Miro svůj mobil vypíná jen v krajních případech a že by tak tvrdě spal????

Pomalým krokem,stále s telefonem u ucha došla až ke vchodu do domu a vzala za kliku.Bylo oteřeno,někdo zapoměl zamknou,zaplať bůh....říkala si a vešla do potemnělé chodby.

Když vyšlápla  schody a došla k Mirovo dveřím,napřed se zaposlouchala jestli přece jen neuslyší z bytu nějaký zvuk a přiložila ucho ke dveřím.Sama nevěděla proč tohle dělá,něco jí k tomu prostě nutilo a on opravdu nevypadal dobře.

Její oči přitom sjely na klíčovou dírku ze které stále trčely Mirovo klíče.

"To je vůl"  zakroutila  hlavou a vešla do malé předsíňky,ve které se svítilo.

"Mirooo" zavolala a zaposlouchlala se do tekoucí vody.

Dveře do koupelny byly otevřené,ale nesvítilo se tam.

"Mirooo" zavolala znova a cvakla v koupelně vypínačem.

"Do prdele" vytřeštila  oči a jedním skokem klečela u Mirova těla,které bezvládně leželo na zemi.

"Prober se...no tak dělej" podpírala Mirovi hlavu a fackovala ho po tváři.Voda už byla pěkně  odteklá a tak  mu s ní ještě polévala po obličeji.

Jeho hlava jí,ale pořád sjížděla a tak se pokusila mu nadzvednou celé tělo.Když s Mirem trochu hnula z kapsy mu vypadla malá krabička.

"Co to jééé,no to snad néééé" zvýšila hlas a propíchla Mirovu bledou tvář pohledem.

"Ty idiote.." Zintenzivnila sílu facek dopadajících na Mirův obličej.

"Ty debile,prober se,sakra Miro ty idiote" fackovala ho jak smyslů zbavená a do očí se jí tlačily slzy............................

Pokračování příště........MOC PROSÍM O PÁR KOMENTŮ RÁDA BYCH VĚDĚLA JESTLI I TENHLE PŘÍBĚH SE VÁM LÍBÍ IKDYŽ TEDY ZATÍM MOC OPTIMISTISKÝ NENÍ...