Na tenkém ledě 6.část

Nikol se ráno vzbudila a notebook jakoby jí přitahoval magnetickou silou.Každé jiné ráno vede její cesta rovnou do koupelny,ale dnes si prostě nemohla pomoct a ještě rozespalá se přihlašovala na fecebook.

"Jee.."  vypustila z úst naprosto spontánně když uviděla příchozí zprávu s Mirovo fotkou.

---Ahoj Nikolka,ako sa máš,sit tu?--- četla a na rtech se jí objevil krásný úsměv.

Sedla a bez váhání odepsala,že sice už spala,ale dnes večer tu jistě bude.

Celé dopoledne se pak její myšlenky soustředily spíš k Mirovi než na učení a když konečně škola skončila pospíchala Nikol rovnou domů.

 

Miro se přetočil na bok a pomalu otevřel oči.Bolest hlavy už ho nijak nepřekvapovala a tak si jen promnul oči a pokusil se vstát.

Pomalu s přidržováním se rukou o zeď došel do koupelny a pustil na své zesláblé a hubené tělo proud vlažné vody.Bylo to příjemné,ale nohy se Mirovi třásly tak,že měl pocit,že ho prostě neudrží.Opřel se zády o stěnu sprchového koutu a pomaloučku se o ní sesunul  na zem a kolena si přitáhl pod bradu.

Voda  stále tekla a z vrchu Mirovi dál smáčela hlavu a nutila jeho dlouhé blonďaté vlasy aby se mu lepily na tváře.Mirovi to,ale bylo jedno,bloudil myšlenkami ve svém životě,který se mu momentálně zdál naprosto zhroucený,šedivý a nicotný.Věděl a uvědomoval si jaké obrovské chyby dělá  a ikdyž už si tolikrát říkal,že se musí vzchopit,čím dál tím víc zjišťoval,že není v jeho silách se jakkoli vzepřít své závislosti.

Když před rokem odjížděl do Ameriky,plný síly,energie,plánů a nadějí,věřil že jeho cesta povede tím správným směrem úspěchu a štěstí,ruku v ruce s jeho milovanou muzikou.

A teď??? Vrátil se jako troska a neví si s tím rady,je sám a dochází mu síly.

"Prosím pomožte mi..." zašeptal a s očima plnými slz si kolena ještě víc přitáhl pod bradu.

Neměl absolutně ponětí jak dlouho pod tekoucí vodou sedí,ale jeho tělo se začlo třást zimou a Miro se opravdu  jen těžko postavil na své zesláblé nohy.Zuby mu doslova cvakaly  a župan,který třesoucí se rukou přes sebe přehodil ho moc nezahřál.

"Možno ..by som mal niečo zjesť.." zašeptal a doplížil se do kuchyně. Z lednice se,ale na něj šklebilo jen pár plechovek piva ajeden jediný banán,který tam byl už několik dní.

"Hmmm..." vzal Miro banán do ruky a odploužil se s ním zpátky do ložnice.Sedl si na postel a chvíli si banánem jen tak  v rukou pohrával,hlad neměl a při představě že by ho měl sníst se mu zvedal žaludek.Přesto se,ale donutil a oloupal ho.

"Fuj..." zašklebil se a pomalu banán přiložil k ústům.Cítil jeho charakteristickou vůni,kterou dřív tak miloval,byly doby kdy banány jedl na kila.

Miro maličkato pootevřel ústa a jen  tak na milimetřík dovolil zubům aby se dotkly špičky banánu.Lepkavá hmota která se mu dostala na jazyk mu okamžitě zvedla žaludek.

"Nemožem..menožem..nemožem..." položil banán na postel a svalil se vedle něho.

"Do boha už ani jesť nevládzem..." zakvílel Miro nešťastně a zavřel oči,které ho řezaly jako ostří.

 

---Máme kšeft,hoď sebou za hodinu jsem u tebe---- zíral Miro na displej svého mobilu s anžil se přečíst zprávu od své manažerky,kterou viděl naprosto rozmazaně.

"Ćo.. to si robí prdel.." zahuhlal Miro a snažil se vstřebat skutečnost,že se bude muset dát nějak dohromady.

Znova se podíval na banán a vzal ho do ruky.

"Iba trocha prosím.." zašeptal prosebně jakoby snad někdo jiný mohl ovlivnit to jestli se mu podaři alespoň kousek vpravit do svého žaludku,který se houpal jak na vlnách oceánu.

Miro zavřel oči,zatajil dech,tak aby necitil jeho vůni a  strčil kus banánu do úst,rho rozmělnil jazykem a i přes odpor žaludku se snažil polknout.

Žaludek mu lítal snad až do krku a Mirovi z očí tryskaly slzy.

"Ááááááááááááá" zařval Miro aby si trochu ulevil a odhodil zbytek banánu na zem.

"Banán mi nepomože,musím fungovať" zahuhlal a jeho cíl byl v té chvíli jasný,malá krabička,která ho nikdy nezklamala a která ho zase postaví na nohy......

 

"Tak ideme,čo máme.." usmál se Miro na svojí manažerku když k ní za nějakou chvíli nasedal do auta v naprosté pohodě,celý uvolněný a vysmátý.

"Soukromá akce,nic velkýho,ale za dobrý prachy" usmála se a šlápla na plyn.

"Bez kapely," zeptal se Miro a podíval se na ní.

"Jo" kývla a za chvíli už stavěla před malým klubem.

 

Miro poděkoval publiku za skvělou atmosféru,uklonil se a snažil se odejít do šatny tak,aby nikdo nepoznal jak moc unavený je a pokud bude chtít i dál trochu fungovat,bude si muset pomoct.

Trochu  mu to přišlo divné už chvíli si všímal,že mu dobrá nálada po jedné pilulce nevydrží tak dlouho jako dřív a jeho spotřeba se zvyšuje.

"Asi sú slabšie..." zahuhlal a přemýšlel že se musí Karla zeptat.

V šatně automaticky bez rozmyšlení zalovil do kapsy pro malou krabičku a s úsměvem jí otevřel.

 

"Co je s tebou?" zeptala se jeho manažerka v autě a pozorně se Mirovi zadívala do obličeje,který byl rudý a Miro sotva popadal dech........

 

 

Pokračování příště........