Na tenkém ledě 5.část

Miro otevřel oči a skoro jako vždy po probuzení,poslední dobou,ho nesnesitelně bolela hlava.

"Do boha...." chytil se dlaní za čelo a měl pocit,že mu vršek hlavy musí za chvíli explodovat.

"Úúúúú..." zavyl a pokusil se pohnout,ale cítil,že má nějak málo místa.

"Hmmm.."zabručela dívka vedle něj a přehodila přes Mira svojí ruku.

Pomalu otočil hlavu a zadíval se na blonďaté stvoření vedle sebe.Odfrkl si a odvrátil hlavu na druhou stranu,kde se k němu tiskla pro změnu jakási tmavovláska.

"Do boha.čo som zasa stváral"..." zahuhlal a snažil se posadit,všechno se s ním točilo a ústa měl slepená žízní.Otočil hlavu na jednu a pak pomalu na druhou stranu a nedůvěřivě si dívky prohlížel.Byly nahé a Miro pomaloučku odkryl něco jako deku a zadíval se na svůj rozkrok,který jakoby se mu svojí nahotou vysmíval.

"Užil si si,povieš mi aké to bolo?"  zašeptal a zase se přikryl.V hlavě měl totálně duto a prázdno.

Dalo mu to hodně úsilí,ale nakonec se přece jen z postele nějak vymotal a postavil se na své klepající se nohy..Pomaloučku tak aby nemusel hlavou moc hýbat se rozhlédl a snažil se najít své oblečení a s  vypětím všech sil se oblékl.

Nejistě a spocitem,že se se co nevidět zřítí k zemi překročil kluka co spal na koberci jen ve spodním prádle.

"Dúfam,že aj teba som nešukal...." zabručel a jako mátoha se vydal z bytu pryč.Schody z prvního patra  jakoby se předním zvedaly a pak zase padaly kamsi kam Miro ani nedohlédl.Zvedal se mu žaludek a na čele opět naskakovaly kapičky studeného potu.Jeho auto stálo před domem,ale Mirovi se ta vzdálenost zdála nepřekonatelná.Neměl se o co opřít a chodník se před ním propadal jako cesta do pekel.

"Je vám dobře?" zeptala se starší paní a zachytila Mira za loket,zrovna v okamžiku kdy se mu totálně zatmělo před očima.

"To je dobré.ďakujem" hlesl a byl té ženě neskutečně vděčný.

Paní se na něj starostlivě dívala a Miro se snažil o bezstarostný úsměv.

"Ďakujem,ja už to zvládnem" znova se usmál a všiml si,že žena drží za ruku malého blonďatého chlapečka,který ho bedlivě sleduje očíčkama.

"Si opilej?" zeptal se klučina naprosto bezelstně a paní na něho hodila káravý pohled.

"Pán je nemocnej,Honzíčku...promiňte.." usmála se pani omluvně a Miro měl pocit zpráskaného psa.

"Pohodka,už to zvládnem a ďakujem"  zašeptal a nejistým krokem se vydal ke svému autu.

Když dosedl okamžitě sáhl po neperlivé vodě co tam vždy měl připravenou a lačně se napil.

Sledoval jak se mu klepou ruce a nejistě je ukotvil na volantě.

"Skončím s tým,naozaj..." přesvědčoval sám sebe a nepřítomně zíral přes přední sklo svého auta.Doufal,že se mu podaří se alespoň maličko soustředit a dojet v pořádku domu.

"Tak klúčiky.." pomáhal si Miro samomluvou a zalovil v kapse pro klíčky.Nahmatal při tom malou krabičku,kterou si včera koupil od Karla,chvíli se na ní díval a olizoval své suché a vyprahlé rty jazykem.

"Nieee.." zaskuhral skoro nešťasně a strčil krabičku zpátky.Z kapsy pak vytáhl klíčky a chvíli se soustředil aby jeho klepající se ruka byla vůbec schopná použít je k nastartování,přihmouřil oči a na druhý pokus se mu auto podařilo rozjet.

Miro musel vynaložit opravdu obrovské úsilí a energii,ale za nějakou chvíli už odmykal dveře svého bytu naprosto vyčerpaný a k smrti unavený.

Opřel se zevnitř svého bytu zády o dveře a skopl boty z nohou.

"Prestanem s tým...sľubujem"  zaskřehotal a svezl se zády o dveře k zemi.nohy už ho nenesly a Miro měl pocit,že už se nehne ani o centimetr dál.

Vše se s ním točilo a hlava třeštila snad stokrát víc než když se ráno vzbudil.

Tak jak byl v džínách a bundě se přetočil a po všech čtyřech jak malé děcko se doplazil do ložnice,kde  se horko těžko vydrápal na letiště a vyčerpaný usnul.

 

Ačkoli si NIkol říkala,že Miro už asi nemá zájem si s ní psát,myslet na něj přestat nedokázala.Stále večer co večer s nadějí,že právě teď od něho blikne zpráva,seděla na facebooku a přála si aby jí napsal,tak jak na koncertě sliboval.

Sama mu psát,nechtěla,už tehdy byla jejich konverzace spíš jeho iniciativa a Miro moc dobře věděl,že ona není žádná bláznivá a dotěrná fanynka co by ho naháněla a to se mu na ní taky moc líbilo.

A i ted,kdy se nemohla zbavit dojmu,že s ním není něco v pořádku se nehodlala vnucovat.

Nikol vzdychla a zklamaně zavřela svůj noťas,zase už je skoro 1h v noci a ona ráno vstáva do školy.Zhasla  lampičku a jako už po tolikáté usínala s myšlenkou na MIra.

 

Miro se přetočil na bok a pomalu otevřel oči V ústech měl opět sucho a žaludek jak na vodě.Zamžoural na elektronické hodiny na nočním stolku bylo skoro půl druhý v noci a Miro natáhl ruku po malé lampičce aby jí rozsvítil.

"No čo je toto..." zadíval se na svojí ruku,která byla ještě v bundě.Chvíli přemýšlel a matně si vybavoval,jak se dostal domů a s námahou se na posteli zvedl.

"Hm dobré ...no" huhlal a snažil si bundu sundat,podařilo se mu to docela lehce a Miro jí odhodil kamsi z postele.Zaposlouchal se při tom do zvuku bubnujícího obsahu krabičky v kapse a zas tu byl ten pocit touhy a vzrušení,který Miro nedokázal nijak ovládnout.

Chvíli zíral na bundu ležící na zemi a sváděl uvnitř sebe zase ten šílený boj,o kterém věděl že je stejně předem prohraný,že jen těžko dokáže odolat ,aby  se teď i přes to,že  se mu točí hlava a houpe žaludek,nenahnul z postele a nezalovil pro tu karbičku co se mu teď sama  svým zvukem připoměla.

Už..už zase jí svíral v ruce a nedokázal od ní odtrhnout oči.

"Ešte nieje prvého" řekl si sám pro sebe a nahmatal lahev vody ležící u postele.jeho žaludek se ale bránil a  vracel obsah,který se mu Miro snažil vnutit.

To že za poslední tři dny snědl dva banány,vůbec neřešil,neměl hlad a jeho houpající se žaludek i ten přece přestane jen co spolkne tu jednu malou kouzelnou pilulku a prvního jetě není.....

 

"Ahoj Nikolka,ako sa máš,si tu?" napsal Miro do chatu už totálně spokojený a vysmátý........

 

 

 

Pokračování příště........................