Na tenkém ledě 2.část

Miro dál sjížděl tváře v publiku a snažil se vzpomenout a vybavit si alespoń některá jména z doby před odjezdem do Ameriky.Chvílemi mu dělalo potíže soustředit se na zpěv a k tomu ještě přemýšlet nad tím kolik lidí si vlastrně pamatuje a jestli je tu víc těch co znával a vídával na svých vystoupeních nebo těch nových...a nebo že by si už opravdu mnohé nepamatoval???

Bral pohledem všechny od posledních řad kam mu šero v sále dovolilo dohlédnout,

-Nikolka- blesklo mu hlavou a pohled jeho očí se zastavil na drobné tvářičce dívky s kterou si kdysi trochu psával,když se po večerech nudil doma sám a věděl,že ji téměř jistě vždy na chatu napojenou najde,byla docela fajn,měl pocit,že jsou naladěni na stejnou vlnu,ale nikdy to nedošlo nikam dál než právě k oněm zprávám a pár slůvkům po koncertech.Ani nevěděl proč,ale mrkl na ní a jeho ústa vykouzlila malý úsměv.

I Nikol se usmála a stiskla Pavle ruku..poznal jí...zaplesalo její sevřené srdíčko z toho jak se Miro příšerně změnil,ale říkala,si..utěšovala se tím,že měl v cizině jistě moc práce a neměl čas se ani najíst nebo si odpočinout a za pár měsíců to zase bude ten "starý" kouzelný Miro co vždycky zářil jako sluníčko.A vychutnávala si jeho staré hitovky,které Miro sypal z rukávu jednu za druhou.

Miro si publikum získal na celé čáře i přes únavu,kterou pocitoval minutu od minuty silnější a silnější se snažil dát do svého vystoupení maximum.I přeze vše co za poslední rok zažil to byla pořád muzika co ho naplňovala štěstím a bez které si svůj život nedokázal představit.

"Ďakujeeem,boli ste skvelí..." zakřičel do mikrofónu a ještě jednou se opřel do strun kytary aby se posledním přídavkem,kerý si publikum vynutilo se svými fanoušky rozloučil.

"Ještě jednu,ještě jednu,ještě jendnu" skandovalo  publikum a Miro se unaveně usmál a zamával na rozloučenou.Neměl už sílu na další přídavek,odložil kytaru a zamkl se v šatně.

Chvíli jen tak seděl se sklopenou hlavou a semknutými prsty mezi svými stehny a uvnitř sebe sváděl jako už snad po miliontý neskutečný boj,který,ale zatím vždy prohrál.

Miro si dlaně tiskl víc a víc k sobě a na čele mu vyskakovaly kapičky potu.Svůj spodní ret si bolestivě zkousával a pokoušel se myslet na to jak se dnešní koncert náramně povedl a jak je báječné,že tam za zdí na něj všichni čekaji.Chtějí  podpis,fotku,chtějí s ním prohodit pár slov.Ale copak tam takhle může jít,nezvládl by to.

"Zajtra to skončím" zašeptal sám pro sebe a pomalu se postavil na nohy,které ho sotva nesly a třesoucí rukou sáhl  do kapsy své bundy a a usmál se když nahmatal to co potřeboval.

Nikol seděla  na židli a trpělivě čekala až dav,kolem Mira,který rozdával úsměvy na všechny strany trochu prořídne  a ona ho bude moct pozdravit.

Nic víc nechtěla,nebyla z těch co by ho nějak naháněly a za každou cenu  se k němu musely dostat.Ale po tak dlouhé době ho prostě chtěla pozdravit a z blízka se podívat do jeho očí,které se jí zdály teď tak jiné než tehdy............

Pokračování příště