Počkám na tebe ?!?! 26.část

Naprosto bledá Martina se držela za žaludek a ačkoli to bylo už několik týdnů co její nevolnosti ustaly,celou dnešní noc prozvracela a křeče jejího žaludku nebraly konce.Hlava jí bolela jako střep a po zádech přejížděl mráz.

"Ako ti je?" změřil si Miro její po dekou schoulené tělo sklonil se aby dlaní okusil teplotu jejího čela.

"Mali sme ísť k tomu lekárovi" zamračil se a podíval na hodiny.

"Ja nemám teplotu" chytla ho Martina za ruku na svém čele a přitiskla si jí na prsa.

Miro trochu vzdychl a podíval se jí do očí.

Věděl proč jí je tak zle,ale ani jeden z nich ten důvod nedokázali a zřejmě ani nechtěli vyslovit.

Dnes...za chvíli se sejde s Ditou.Po tak dlouhé době snažení a odmítání se setká se svou ženou,kteou tolik miloval...nebo miluje???

Lásku k ní ve svém srdce zazdil hluboko pod tvrdý a nepropustný kámen aby ho tolik netrýznila.

Stalo se tolik bolavého a to ona ho přece dlouhé měsíce nechtěla vidět,přestala ho mít ráda a on teď musí...chce??? Jít a říct jí,že má novou rodinu,čeká dítě s tou kvůli které se ten osudný den.........tehdy,ale bylo jeho svědomí čisté....

"Miro.." špitla Martina a přerušila tak tok jeho myšlenek.

"Áno.." zvedl Miro k Martině oči a pokusil se aby ona v těch jeho nepoznala bolest,kterou přeze vše zastínání cítil.

"Mám tě ráda.." špitla tichounce a její srdíčko,které Mira doopravdy a moc milovalo se sevřelo strachem,co bude až svou ženu zase uvidí.

Martina věděla,že Ditu nikdy milovat nepřestal s tím,že jí hluboce miluje do tohodle vztahu vstupovala,doufala však,že jednou za pomoci jejich děťátka  se to změní. Z lásky k muži...Mirovi spřádala intriky,na které pyšná nebyla,přesto,ale  věřila že jí pomohou muže jejího srdce získat.

"Ja viem..." šeptl Miro,svou ruku jemně vymanil z té její a opatrně jí přesunul Martině na bříško.

"Neboj sa dnes jej to poviem..." sklopil Miro oči aby alepoň maličko skryl bolest,která ho doslova drtila.

Ani Dita neměla klidnou noc.Srdce sevřené strachem a hledání vhodných slov jak Mirovi vysvětlit proč mu tak dlouho tajila,že jejich sen se sice v nešťasnou chvílí,ale vyplnil a oni budou rodiči.Budou mít holčičku a když bude chtít klidně i Adélku tak jak si vždycky přál...Nelinku...Nelinku přece můžou mít příště...zasnila se Dita a hlasitě  vzdychla.

Snad Miro pochopí,že potřebovala čas se vším srovnat a že ikdyž se o to snažila nikdy ho milovat nepřestala.Už věděla,že ačkoli  mu dávala tu hlavní vinu za vše co se stalo,to byla ona kdo se opil a svou nezodpovědností zmařila dva lidské životy.Ta vina jí bude tížit do konce života.

"Tak půjdeme  Dito...chcete tam být zase první?"  vyrušila jí z přemýšlení dozorkyně,snad nejlepší ze všech co tu byly.Tolikrát a mockrát si spolu povídaly...ikdyž by se to nemělo.Pomohla jí ledacos pochopit a přemýšlet i o jiných věcech něž je jen její vlastní ublížení.

"Hm.." Dita maličko zaváhala,ale kývla,,,,ano bude lepší když tam bude první a své břicho alepoň pro začátek sková za stůl.

Musí mu to přece napřed říct,nemůže tam přjijít a první co Miro uvidí  by bylo břicho...to néééé..napřed se mu podívá do očí a řekne mu jak moc ho má ráda a.......

Dita se usmála a spolu s dozorkyní vykročila k návštěvní místnosti.

Miro nervózně přešlapoval u oprýskaných dveří a spolu s dozorcem čekal na pokyn aby mohl vejít tam,kde se po měsících uvidí se svou ženou.

V kapse drtil sevřené pěsti a i on stále hledal vhodná slova jak jí říct,že rozvod  a Martinino těhotěnství je hlaní důvod jeho návštěvy.

"Tak prosím..." naklonil se dozorce a otevřel před Mirem dveře do místnosti.

Miro suše polkl a třesoucí se nohou překročil práh dveří.

Dita seděla za stolem se sklopenou hlavou a pokoušela se ukočírovat své splašené srdce,které bylo jako zvon.

Její nervozita se tak přenášela i na holčičku,která o své existenci v jejím břiše dávala znát s takovou vervou jako snad ještě nikdy.

Byla za stůl těsně přisunutá a rukama položenýna těsně na jeho okraji chránila výhled na své vlnící se břicho.

"Ahoj.." špitl Miro a zůstal stál za stolem naproti Ditě.

" Posaďtě se.." upozornila ho dozorkyně a Miro se s pohledem stále upřemým na Ditinu sklopenou hlavu sesunul na židli.

"Ahoj" odpověděla tichounce,skoro neslyšně a její hlas se třásl nervozitou.

"Ditka.." šeptl Miro a snažil se ovládat své ruce,které se prostě chtěly natáhnout a vzít ty její do svých dlaní.

"Ditka..." zopakoval a Dita konečně dokázala zvednout hlavu.

Pohledy jejich očí se tak po dlouhých měsících spojily...................................

Pokračování příště........................