Počkám na tebe ?!?! 22.část

Ještě dlouho po tom co Martina s rukou položenou přes Mirovo nahé břicho,k němu přitulená oddychovala.Ležel Miro na zádech a jeho či směřovaly ke stropu.

Myšlenky mu hlavou brouzdaly a on ani teď nebyl schopný si je srovnat.

Pomaloučku,tak aby jí nevzbudil sundal její ruku ze svého těla a s tou největší tichostí jakou dokázal se vytratil z ložnice.

V obýváku,tak jak byl nahý se natáhl na sedačku a nasadil sluchátka.

Hudba,kterou miloval,byla největším balzámem na jeho rozharašenou a bolavou duši.

Usnul.

Bylo už světlo když ho probraly dávivé zvuky ze záchoda a Miro se s povzdechem zvedl na nohy a zakroutil hlavou.

"Preboha to budeš takto zvracať stále?" zeptal se Martiny,která už si v koupelně vyplachovala pusu celá bledá se se sotva držela na nohou.

"Doufám,že ne" pokusila se o chabý úsměv a maličko se zapotácela.

MIro zachytil její drobné tělo a pomohl jí dojít do obýváku.

"Je toto vobec normálné..." huhlal a odešel ke kuchyňské lince aby uvařil čaj.

"Nemala by si sa najesť?" zeptal se když před Martinu položil vařicí čaj a s opravdu nehranou obavou sjel jejií tetelící se postavu zabalenou v dece.

"Jen to né,prosímtě" špitla a vysíleně a opřela se do sedačky.

"To je normální..to přejde" zaklonila hlavu a zavřela oči.

Byla tak ráda,že tu s ní Miro je a i když těhotenství snášela opravdu špatně,jeho přítomnost jí uklidňovala.

"Sedneš si ke mě?" zaprosila  a její unavené oči s tmavými kruhy kolem k Mirovi vyslaly pohled plný lásky.

Miro si toho pohledu nemohl nevšimnout a ikdyž jí ho nemohl opětovat sedl si těsně vedle ní a objal Martinu kolem ramen.

"Mám tě ráda.." položila mu Martina hlavu na rameno a přivřela oči.

"Ja viem.." špitl Miro a bylo mu jasné co by teď chtěla slyšet.Vyslovit to ale nedokázal.

 

**********

**********

 

Týdny se opět přehouply a Dita znovu začínala.s blížícím se termínem Mirovo návštěvy řešit,jak by se jí vyhnula.Vstoupila už do 23.týdne těhotenství a její bříško se krásně zakulatilo.

Dokonce už své dětátko cítí,hýbe se,dává jí najevo že žije a ty nádherné pocity vlnění a šimrání,kterým se říká "pohyby" jí naplňovaly nevídaným pocitem štěstí.

Dokázala si se svým maličkým tvorečkem uvnitř sebe povídat celé hodiny a hladit ho přes svoje vzdouvající se brřicho.

Teď.ale musela znovu vyřešit to co před měsícem--setkání s Mirem.

Stýskalo se jí, to v  co doufala,že se stane když ho odmítne vidět se nestalo.Milovala ho stále---stále mu,ale také dávala za vinu to,že je tady.ikdyž už si uvědomila,že to ona sedla za volant opilá,ale proč??? Ozvala se znovu její raněná duše a vina se znovu svezla k jejímu muži.

NE,nemůže se s ním sejít,bolelo by to a teď už by své bříško jen těžko zatajila.NE prostě ne,raději  se setkání s ním vzdá.

Musí,ale jednat setkání je už zítra....

 

Miro se probudil naprosto vyčerný,jakoby snad vůbec nespal.Poslední dny trávil zavřený ve studiu a příprava na turné by náročnější než se zpočátku zdálo.

Promnul si unavené oči a otočil hlavu na vedle něho spící Martinu.Vypadala spokojeně,její nevolnosti pomalu ustávaly  a Miro chvíli sledoval její spící tvář.

....Neviem ťa lúbiť moja....zasteskl si v duchu a zároveň si,ale uvědomoval,že naprosto lhostejná mu také není.

Ještě chvíli se na ní díval a pokoušel se bezvýsledně najít odpověď na to co tedy vlastně cítí.

Martina nejspíš ve spánku vycítila jeho pohled a trochu se zavrtěla.

"Miro" rozlepila oči jen na maličkou škvírku a olízla si rty.

"Spinkaj,ja idem hej.." zašeptal a aniž by si to nějak vic uvědomoval přejel její tvář kloubky svých prstů na pravé ruce.

Martina se usmála a o otočila se na druhý bok.

Se zvlátním sevřeným pocitem se pak Miro vydal k věznici.

...Uvidí se dnes se svojí ženou... přemýšlel a ačkoli jí miloval stejně tak jako ona jeho,cítil,ten chlad a odcizení každičkým krokem,kterým se k té zamřížované budově blžil.

 

"Bohužel vaše žena je nemocná.."oznámil mu strážník a Miro suše polkl.

"Čože?"  pozvedl nevěřícně obočí a zapíchl do něj svůj pohled.

"Je mi líto.." neměl pro něj strážník jinou odpověď a Miro cítil jak se mu valí krev do hlavy.

"A čo jej je?" vyhrkl a odmítal odejít dokud se něco neodzví.

"To já nevím" odpověděl strážník bez zájmu a chystal se před Mirem svoje okénko zavřít.

"Niekoho mi zavolajte,velitela,čo ja viem,mám právo vedieť prečo  u druhýkrát nemožem za svojou ženou" zvyšoval Miro hlas a byl rozhodnutý se prostě nenechat jen tak odbýt.

 

"No podívejte se pane Šmajda,usmál se omluvně pracovník věznice ke kterému se Miro dopátral ve snaze zjistit co se s Ditou děje a  a vybídl ho aby se posadil.

"Nie ďakujem.." zakroutil Miro hlavou a netrpělivě vydechl.

"Možem vedieť čo sa tu deje.." zeptal se promnul si dlaně o sebe.

"Vaše paní má dlouhodobější zdravotní potíže,potřebuje klid a proto se rozhodla,že se s vámi zatím nebude vídat" vpálil Mirovi úředník bez obalu,jen s tím rozdílem,že Dita si vysloveně nepřála aby se Miro dozveděl o jejím těhotenství.

"ČOZEEE.." zvedl Miro hlas a nevěřil svým uším.

"Ako ..nebude vída´T? A čo jej je?" nedokázal Miro vůbec vstřebat informaci,kterou teď dostal a ikdyž to před tím odmítl svezl se na židli.

"Je mi líto pane Šmajda..víc vám opravdu nemohu říct.." podrbal se úředník na bradě a modlil se aby tenhle chlap už odešel,celá tahle situace mu by la nepříjemná.Ani kdyby chtěl nemohl pro Mira nic víc udělat.

 

...Nechce sa so mnou vidieť? BOHA prečo? Nemá ma azda už rada...no jasné veď od prvej návštevy je iná,chladná..už pri súde taká bola....svíralo se Mirovi celé jeho tělo a bolest,která ho pohlcovala mu zatemňovala celý okolní svět.

Jak zvládl řídit  vůbec netušil,že parkuje před Martininým domen si uvěědimil až když auto zastavilo a těsně u otevřeného okénka zaštěkal pes,kterému se Miro zřejmě moc nezamlouval.

"Promiňte.." usmál se starší pán když si všiml Mirova leknutí a psa okřikl.

"To nič.." hlesl a s klíčemi v ruce se odploužil do domu.

Doufal,že Martina ještě nebude doma,říkala,přece,že jde na nějakou prohlídku.

Cítil se opravdu mizerně,odkopnutý a bolavý....možná měl jet k sobě domů...ale né tam by ho to jen rozdrtilo.přemýšlel a odemkl.

Martina stála u velkého zrcadla na dveřích otevřené koupelny a s vyhrnutým tričkem si šťastně prohlížela své maličko vypouklé 10-ti týdenní bříško.

"Ahoj.." usmála se na něj a svůj pohled znovu stočila do zrcadla.

"Ahoj" zašeptal Miro a jeho oči sklouzly tam co její.Najednou jakoby ho cosi i přes to jak špatně se cítil zahřálo a zezadu se k Martině přitiskl.Kdyby se teď otočila,spatřila by v jeho tváři smutek smíšený s rezignací.

Ona však vnímala jen dlaň,kterou jí přiložil na bříško,kde spinkalo jejich miminko.....

 

 

Pokračování příště.......