Počkám na tebe ?!?! 17.část

Miro se osprchoval a se stísněným pocitem v žaludku,potichoučku,tak aby Martinu nevzbudil,se vytratil z jejího bytu.

Potřeboval se ještě zastavit doma a tak zamířil na opačnou stranu než je věznice kam za chvíli pojede,aby se po druhé setkal se svou ženou.

Tak moc se těšil až jí zase po dlouhých čtyřech týdnech uvidí a přitom se kdesi v jeho nitru probouzel pocit,že by se setkání s ní nejraději vyhnul.

Nejenže nedokázal,co se týká Ditiny zoufalé prosby aby jí tam nenechával zařídit vůbec nic,ještě se z něho stal zrádce,který jí podvádí  v nejtěžších chvílích jejího života,za které on nese tu největší  zodpovědnost.Bál se pohledu do jejích smutných očí a výčitky svědomí ho bolestivě zříraly.

Stejně tak si,ale uvědomoval,že už se dostal,tam kam by nikdy nevěřil,že dokáže.

V Martinině náruči a s láskou,kterou mu prokazovala snad každičkým okamžikem,se cítil bezpečně a zapomínal na bolest co by ho kdyby byl sám zavřený v bytě,kde žil Ditkou,jistojistě zaživa sežrala.

Miro odemkl byt a opatrně,jakoby se bál,vkročil do malé předsíně.

Okamžitě na něho dýchla atmosféra jeho "pravého" života a dokonce měl pocit,že Ditin parfém ještě sálá ze sáčka co celé ty dlouhé týdny viselo na věšáku.

Vlastně...Miro si uvědomil,že nehýbal vůbec s ničím.Dokonce malá krajková noční košilka,kterou si zkoupelny,tehdy když tu s ním byl Matt odnesl do obýváku na sedačku a promáčel jí svými slzami,na té sedačce stále ležela.

"Boha.." zaklonil Miro hlavu a pevně zavřel oči,chtělo mu plakat a neuvěřitelně bolavý pocit,který mu prostupval tělem ho zabíjel.

"Nemožem tu byť.." zakroutil hlavou a  do velké tašky v rychlosti naházel pár svých věcí a hodil jí v přesdsíni na zem.

"Jo..." prohodil a  v kuchyni otevřel lednici z které do igelitky naházel vše za celé týdny netknuté a tudíž téměř vše nepoužitelné.

Miro s povzdechem zvedl tašku a  byt opustil.

Igelitka letěla do popelnice a tašku Miro pohodil  vedle sebe na přední sedadlo.

Se smíšenýmí,spíše tísnivými pocity pak zaparkoval před věznicí a pomalými kroky se vydal vsříc setkání se svou ženou.

 

Přesto,že bylo teplo a  11 týdnů těhotenství na Ditě  ještě nebylo skoro vidět,dlaněmi roztáhla látku na teplákové bundě tak silně že slyšela praskat švy.

Na břiše jí prostě musí plandat,říkala si a ještě víc bundu povytáhla.

Dita si stále odmítala připustit možmost,že by se to Miro dozvěděl.Věděla už,že má právo si své miminko u sebe nechat ve vězení do jeho dvou let a to pro ní byl další a pádný důvod proč Mirovi všechno zatajit.

I když nepřímo,ale vzal jí v podstatě všechno,její děťátko mu,ale nedá.

 

Dozorkyně otevřela dveře do návštěvní místnosti a ikdyž si to Dita zakazovala srdce se jí sevřelo.

Její blonďák seděl za malým stolkema a své krásné oči upínal na dveře do kretých Dita práve vstoupila.Dozorkyně jí uvolnila ruce a pobídla Ditu aby se posadila ke svému muži.

"Moja.." chytil Miro nekontrolovatelně Ditiny ruce,které položila na stůl a vzápětí se s obavou otočil k dozorkyni.

Dělala,že to nevidí..

"Dituška.." třásl se Mirovi hlas a pokoušel se střetnout s jejím pohledem

Najednou se nebál podívat se jí do očí,teď v tuhle chvíli věděl--byl so naprosto jistý,že jediná žena kterou opravdu miluje je ona.

Dita sledovala Mirovo ruce,které něžně mačkaly ty její a pomaloučku zvedla oči a jejich pohledy se konečně protkaly.

"Dituška.." zopakoval Miro a zoufale se v jejích očích snažil najít cokoli co by připomínalo dřívější pohled plný lásky.

Ditu její srdce nechtělo poslouchat,tlouklo tak silně,že se bála,že Miro uslyší jeho křik,jak moc ho pořád miluje.

Ale zakázala si to...ne nesmí ho milovat...on na ní čekat stejně nebude a kdyby mu teď svou lásku ukázala,šel a vzal by jí to jediné co jí drží tady v té díře při životě---její dětátko.

 

Miro sedl do auta a chvíli jen tak tupě zíral přes přední sklo.

...Je možné aby ho už nemilovala?...Byla tak jiná...chladná...Sice...nakonec---si i povídali,říkala,že už si zvyká...pokoušel se jí vysvětlit,že se opravdu snažil,ale zatím nedosáhl žádného výsledku,jak jí pomoct a dostat jí odtamtud...věřila mu vůbec???..Jakoby stále byla myšlenkami někde jinde,jakoby už nevěřila,že jí stále miluje...a on jí miluje......

Miro položil ruce na volant a opřel o ně své čelo.

Jeho život se během krátké doby otočil o 360 stupňu,nebyl si teď jistý absolutně ničím.Jen svou prací-muzikou,která ho naplňovala bez výhrad a on nemusel přemýšlet,jestli to že prostupuje jeho životem je správné.

 

Martina se probudila a zašátrala  rukou po posteli.

"Aha" zamumlala ještě se zavřenýma očima když si uvědomila.že Miro tu není,že jel za svou ženou.Taky říkal,že se staví doma,pro pár svých věcí,je tu teď hodně často,v podstatě pořád.Takže  mu musí vyklidit další poličku ve skříni.Usmála se Martina a spokojeně se protáhla.

Mira měla opravdu  ráda,milovala ho,už neřešila to jestli on jí taky.Byl tu s ní.Vracel se sem čím dál tím častěji,miloval se s ní a ona usínala v jeho náručí.

Dity jí bylo líto a nebýt té osudné nehody a první  společné noci,kdy jejich těla odmítala poslouchat rozum,nikdy by svým citům nedala tak volný průběh.

Teď se to,ale změnilo a tři roky za které by se měla Dita vrátit je dost dlouhá doba,aby se Miro se svou ženou odcizil a s ní naopak sblížil.

Udělá vše pro to aby muže,kterého bezmezně miluje neztratila.

"Nevrátím ti ho...miluju ho"  zašeptala Martina  a spláchla pilulku antikoncepce do umyvadla.....

 

 

Pokračování příště.............