Počkám na tebe ?!?! 15.část

"Tak díky za spolupráci" usmála se Martina a rozloučila se se zbytkem štábu,který si balil poslední části svých rekvizit.

"Naschle" odpověděl poslední z nich a zmizel jejího i Mirova dohledu.

"Tak díky,super,zvládnul si to" otočila se na Mira,který stál opřený o stolek a sledoval jí.

"Co je..?" zarazila se Martina pod jeho pohleden trochu znejistěla.

"Nič.." zahuhlal Miro a stočil svůj pohled jinam.

"Tak sa maj.." dodal ještě otočil se k odchodu.

Martina sledovala Mirova a záda aj estě chviličku po tom co odešl i dveře,které se za ním zavřely.

Tak moc by si přála aby se otočil,ale zároveň chápala,že ona není ta na kterou myslí a to co se mezi nimi stalo  musí brát jen jako úlet.

Přesto k němu cítila víc,než bylo povoleno.

 

"Paní Šmajdová,to není rozumné" usmála se mladá lékařka  zatím co Dita  nehnutě ležela na posteli

"Měla jste mě zavolat hned,tak velké nervové vypětí,múže vašemu děťátku oblížit" mluvila doktorka dál tiše a nafoukla pásku kolem Ditiny ruky aby jí změřila tlak.

Dita mlčela,neměla sílu mluvit.točila se jí hlava a celá se klepala.

Myslela,že se z nervů,které jí připravilo setkání s Mirem vyspí,ale když se vzbudila bylo to ještě horší,byť jen sebemenší pohyb hlavou jí způsoboval neuvěřitelné závratě i v leže.

Nakonec to nešlo jinak než k Ditě zavolat  ošetření až přímo na celu.

"Nechám vás převézt do nemocnice..." usoudila lékařka podívala se bledé Ditě do tváře.

Neříkala nic,jen přivřela oči a přála si spát.

 

Miro si připevnil bezpečnostní pás a natáhl ruku ke dveřím svého auta aby je zabouchl.

Jeho oči při tom sjeli  zpět k budově ze které právě vycházela Martina.

Vítr si pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy a provokativně zvedal kraťoučké šaty.

Šla pomalu k zastávce autobusu, její myšlenky patřily Mirovi,ale že ještě neodjel si vůbec nevšimla.

Miro chvíli váhal a to že by teď měl své auto zabouchnout a nepozorovaně odjet  mu bylo víc než jasné.

"Martina....." zavolal v otevřených dveřích auta lehce mávnul.

Martina se zastavila a nejistě si dlaní projela své dlouhé vlasy.

"Niesi tu autom?"  kývl Miro hlavou a pobídnul jí aby šla blíž.

"Ee,ne.." odpověděla tiše,ale srdce jí tlouklo na poplach.

"Odveziem ťa.." rozhodl Miro a v tuhle chvíli byl přesvědčený,že z jeho strany o nic jiného nejde...prostě TO už se opakovat nebude.NESMÍ.

Přesto,ale když před autem přecházela k místu spolujezdce,hypnotizoval její dokonalou postavu.

...Do riti..znadával v duchu...co to s ním  zase je? ...Nikdy dřív se na ní jinak než jako na svojí manažerku nedíval.Nabídka odvozu už,ale nešla vzít zpět.

 

Dita se pokusila  pohnout hlavou.Zdá se že závrať je pryč maličko se usmála porozhlédla se po nemocničním pokoji.

Okno bylo zamřížované,ale bylo to tu mnohem útulnější než v její celé,která byla ošuntělá a studená.

A ta postel...byla měkká a pohodlná

Dita si položila dlaň na bířško a pohladila  si ho.

"Můj broučku,nic se ti nestane už nebudu plakat jsme jen my-dva-spolu" zašeptala a přivřela oči.

Lékařka,která právě vešla spatřila už jen její spokojenou tvář.

"Tak se mi to líbí,paní Šmajdová,krásně se usmíváte" pronesla směrem k Ditě a posadila se k ní napostel

"No a teď mi řekněte...dáme vědět vašemu panu manželovi?" podívala se Ditě do tváře,která rázem zkameněla.

"Ne..ne..neee" vyhrkla  zbrkle  a svou dlaň  k bříšku přitlačila mnohem víc......

 

 

Pokračování příště.............