Na tenkém ledě 36.část

"Ahoj" kývla Miluška na kolegyni z JIP-ky a zamířila rovnou k Mirovo lůžku.

Za denní směny se nešlo tak snadno vzdálit z běžného oddělení,jako když měla noční službu a tak musela dnes počkat a zajít za Mirem az po službě.Táhlo jí to za ním a ačkoli věděla,že jí jen těžko vnímá a je pro něho cizí,nedokázala by ho nepřijít alespoň maličko povzbudit,

Líbil se jí a to už dávno před tím než ho sem přivezli,tehdy v superstár mu fandila a než pak zmizel byla na pár jeho koncertech.

Nevěřila svým očím,když ho nedávno přivezli tak strašně zbědovaného a on pak odešel,věděla,že to nebude dlouho trvat a bude tu zpátky.

Tak by si přála aby to překonal,aby zjistil,že tudy cesta nevede.

Miluška se zadívala do Mirovo spící tváře a přisunula si k jeho lůžku židli.

"Sem ti slíbila,že přijdu,neva?" špitla a pohladila jeho ruku po předloktí,měl ho studené a Miluška přes něho opatrně přetáhla cíp Mirovo přikrývky.Dávala pozor aby nezavadila o jehlu,která mu do žíly přiváděla umělou výživu aby alespoň z části zásobovala jeho zdevastovaný organizmus látkami potřebnými k životu.

Miluška položila svou dlaň na Mirovo dva prsty,které z pod deky vyčnívaly a znova  zvedla oči k Mirovvo obličeji.

"Dostaneš se z toho,viď,já ti věřím" špitla a maličko víc stiskla Mirovo prsty ve své dlani.

"Já vím,že mě asi neslyšíš a vůbec mě neznáš,ale veř mi je tolik krásnejch věcí na světě pro který stojí za to žít" šeptala Miluška a  marně hledala v Mirovo bledém obličeji alespoň sebemenší známku života.

"Miluško co tu zase děláte,už máte po službě,hybaj domu" rozlehl se pokojem rázný hlas  lékaře a Miluška sebou na židli trochu trhla.

"Já...jen...na chviličku" špitala a sklopila smutně oči.

"Miluško,vy jste se nám zamilovala" zažertoval lékař,ale to už se k Mirovo lůžku blížila sestra,která měla službu a tlačila před sebou  stoleček,který byl nezbytně nutný k Mirovo  ošetření.

"Tak Miluško utíkejte,máme tu teď práci"  pobídl jí znova lékař k odchodu a Miluška ještě jednou stiskla Mirovo prsty.

"Já zas přijdu" usmála se a  zamířila ke dveřím.

"Nashledanou" špitla ještě jednou a vyšla na nemocniční chodbu.

 

"Nie...vráť sa" snažil se Miro křičet a zoufale  třeštil oči na anděla,který se tu zase zjevil a on dokonce cítil jeho dotyk.Jak se snažil ho za ruku vytáhnout z toho zatraceného kotle kde už nebylo k vydržení.Plameny šlehaly kolem Mirova těla a ta bolest už se nedala vydržet ať se Miro vzpínal sebe víc řetězy,kterými si ho ďébel pojistil aby mu neutekl byly silné a pevné.

"Nenechávaj ma túúúúúúúú,prosím" snažil se dál Miro křičet,ale z úst mu nevyšel jediný hlásek.Měl stále přelepená ústa a ďábel mu nedovoloval nic jiného než dýchat a cítit bolest.Mohl se jen dívat jak anděl s s Nikolčinými rysy mizí  z jeho dohledu.

"Budem už dobrý" snžil se Miro zoufale si udobřit ďábla,který se nad ním skláněl a cenil na něho zuby,aby mu ukázal jak velkou moc na ním má pevně ho chytil za připoutanou ruku a zabodl do ní jeden ze svých dlouhých a špičatých drápů.

Miro zakvílel bolestí a upřel svůj pohled plný zoufalství a bolesti  za mizejícím andělem.

 

"Přelepte to" pokynul lékař když upravil jehlu v Mirovo ruce a ještě jednou mu zkontroloval puls.

"Meřte mu tlak každou hodinu,je to moc rychlé,nebezpečně rychlé" podíval se na sestru,která kývla a odsunula lékařský stoleček kousek dál a usmála se směrem k Mirovi.

 

"Nie,nie" snažil se sebou Miro škubnout.Ten ďáblův poskok mu má tuhle šílenou bolest působit každou hodinu?"

"Nechcem" zoufale se Miro snažil uvolnit,ale ten malej rohatej skřet se ne něj jen smál.

Miro cítil jak mu tluče srdce a celá jeho hruď je v jednom ohni a přestože dýchání bylo to jediné co mu ďábel povolil,najednou to nešlo a Miro zoufale lapal po dechu a  srdce se mu rvalo z hrudi ven.

 

"Ztrácíme ho" uslyšela Miluška přes zavřené dveře pokoje a bez jakéhokoli přemýšlení vešla do pokoje,kde se lékař skláněl nad dusícím se Mirem a snažil se mu pomoci.

Milušce se sevřel žaludek a srdíčko vyskočilo až do krku.

Jedním krokem stála u Mirova lůžka z druhé strany než byl lékař a naprosto neprofesionálně ho chytla za ruku.

"Ne..prosím dejchej" zašeptala a  cítila jak se jí oči zalévají slzami.

 

"Nikolka" usmál se Miro a sesunul se v kotli bezvládně na jeho dno.................................

 

 

Pokračování příště........................