Na tenkém ledě 34.část

Janka se jen trpce usmála a pomaloučku pokračovala k výtahu,kterým se pak svezla do přízemí a zamířila ke svému autu zaparkovanému před nemocnicí.

S bolestí v srdci,hlavou plnou výčitek a s pocitem vlastního selhání,že možná přece jen mohla udělat víc aby důsledky nebyly až tak děsivé,sešlápla plyn a zařadila se do silničního provozu.

...Asi by přece jen měla Mirovo mámě zavolat,ale co jí má říct? Že její syn se feťák...jistě to neví...a  došlo to tak daleko,že jeho organizmus totálně selhal? A ona? Ona nic neudělala? Že se po prvním Mirovo vzepření a odmítavém chování na něj naštvala a nechala ho v tom plácat samotného....ikdyž si od chvíle kdy to tehdy poprvé našla u něho doma,říkala,že né,že ho v tom nenechá,ale co měla dělat,bránil se nevhtěl jí k sobě pustit,byl  tomu už  tak propadlej a ona zbaběle couvla......

"Bože.." procedila Janka mezi rty a rychleji zamrkala aby stáhla z očí slzy,které jí bránily ve výhledu na provoz a auta co jí jedno za druhém míjelo.

Cítila se tak neskutečně vinna a pocit vlastního selhání jí zžíral jako jedovatá kyselina.

...Má opravdu ted zvednout telefon a připravit jeho mámě ten šílený pohled na jejího syna připotaného na lůžku s všude přítomnými přístroji,které ho tam obklopují a jehlami co mu trčí z rukou? Jaký asi hrozivý pocit to musí být pro mámu,když takhle uvidí svoje dítě,když jí samotné to rve srdce na padrť? Ale co když.....hrklo v Jance a raději svojí myšlenku nedotáhla do konce.

 

Miluška tiše zavřela dveře pokoje a usmála se na svojí kolegyni,která právě scházela schody z vyššího patra.

"Máte tady prej Šmajdu?"  kývla na ní kolegyně hlavou a zvědavě pozvedla obočí.

"No" odpověděla Miluška tiše  doufala,že se jí už nebude moc vyptávat.

"Prej je těžkej....." udělala Martina obličej z kterého nebylo těžké vyvodit co má na mysli.

"No" odpověděla znova Miluška tiše a udělal krok stranou aby kolegyně mohla projít.

"Kde leží?" zeptala se zvědavě Martina,která rozhodně neměla v úmyslu se nechat nějak odbýt a přítomnost populárního zpěváka jí v tuto chvíli zajímala víc než cokoli jiného.

"Na JIP-ce..teď tam nechoď,museli ho resuscitovat" špitla Miluška ve snaze odradit kolegyni od její zvědavosti.Vadilo jí jak to celé bere jako senzaci zatímco Miro  nemůže ani sám dýchat.

"Tak co bude s těma výsledkama?" rozlehl se  chodbou hlas a Martina sebou trhla.

"Už jduuuu,pane doktore...přijdu pak" zavlnila se  v bocích a rychle seběhla další patro.

MIluška si ulehčeně oddychla a s rukama v kapsách odešla do malé sesterny kde  už netrpělivě čekala starší sestra na  vystřídání.

"Tak kde si?" osopila se na ní a práskla rukou do stolu.

"Omlouvám se,jsem se zdržela na JIP-ce" špitla Miluška a automaticky  se pustila do rovnání malých mističek s léky  jednotlivých pacientů.

"No jasně u toho feťáka co,má co si zaslouží" prslala nepříjemně starší sestra a opovržlivě skrabatila rty.

"Je to pacient,jako každej jinej" pokusila se  Miluška tenoučce oponovat,ale hlavu od mističek raději nezvedla.

"Je to hnus,takový si soucit nezasloužej"  rozlehlo se sesternou a starší sestra bez dalších slov odešla směrem k šatnám zaměstnanců.

"Krávo.." procedila Miluška mezi zuby jen tak potichoučku sama pro sebe a byla ráda,že si dnes vyměnila službu a zůstane tu ještě i na noc.

 

"Co je s tebou,Nikolko?"  zeptala se Nikol její matka,když si  nepřítomně přišla nalít vodu do skleničky aby zapila svou denní dávku vitamínových tablet.

"Nic mami co by?" odpověděla lhostejně a otočila se ke své matce zády.

"Nikolko..." nedlala se ale její matka odbýt,už pár dní sledovala jak je její dcera zamlklá a odmítavá jakékoli koverzaci.

"Noo mami.." zastavila se Nikol neochotně a rychle vymýšlela na co se vymluví tentokrát aby si se svou mámou nemusela povídat.Věděla  jak by to dopadlo.Věděla,že by z ní nakonec mamka vytáhla pravdu a představa,že by jí řekla že se zamilovala a spala s feťákem jí naháněla husí kůži.

Celá jejich rodina drogy tvrdě oduzovala a Nikol bylo od malička vštěpováno,jak neebezpečné jsou a  každý kdo si s nimi začně je odsouzen k záhubě,tak jako její strýc,který nakonec zemřel na zrádnou a nevyléčitelnou žloutenku.

"No tak co ti je?" zeptala se znova její matka a konejšivě  ke své dceři natáhla ruku.

"Nic mami jsem unavená,jdu si lehnout" odsekla Nikol až si sama říkala jestli to se svým tónem nepřehnala a zavřela se v pokoji.

 

Konečně bylo po večerní vizitě a službu sloužící noční lékař se zavřel na svém pokoji s tím,že kdyby se cokoli dělo má ho Miluška vzbudit.

Léky byly rozdány a pacienti se uložili ke spánku.

Miluška zapsala vše potřebné do kartet i počítače a zamiřila ke dveřím s nápisem JIP.

"Ahoj" špitla na sestru,která měla na starosti pouze tenhle pokoj a na rozdíl od té odpolední nedělala mezi pacienty žádné rozdíly.

Miluška se zadívala do Mirovo spící tváře a lehounce svým ukazováčkem objela jehlu zapíchnutou v jeho ruce.

"Dostaneš se z toho viď?" zašeptala a trochu víc se k Mirovi sklonila,jakoby snad doufala,že si i přes zavřená víčka všimne jejího povzbudivého úsměvu i přes to že se jí v očích nad tímhle krásným klukem zračil smutek................................

 

 

Pokračování příště.......................