Na tenkém ledě 33.část

"Ne,když se mi neumí ozvat sám"  zaklapla Nikol svůj notebook a napšpulila uraženě rty.

Nějak jí pořád nedocházelo,že by Miro mohl být v takovém stavu,že toho není schopný.Viděla v něm stále jen toho feťáka,který jí zklamal a konec konců za to,že zkolaboval si může sám.A jí jenom lhal.

A ačkoli jí srdíčko mockrát denně připomínalo,že  v něm má Miro stále velké místo,ve své hloupé a naivní ublíženosti ho odmítala poslouchat a každá myšlenka na Mira a jejich společné něžné chvilky tak končily slzami.

Nikol odstrčila  noťas a vzpurně odvrátila hlavu k oknu.Oči už jí,ale zase pálily od slz,které se nich nezadržitelně tlačily.

"Nechci už tě vidět...nikdy" zaúpěla a praštila drobnou pěstičkou do své postele.

 

Janka přecházela po nemocniční chodbě a očima hypnotizovala dveře JIP-ky do kterých Mira odvezli.Čekala až z nich lékař vyjde ven a konečně jí řekne,alespoň něco.Nejistota jí doslova zžírala a strach o Mira stále narůstal.

....Sakra,možná tý holce neměla psát,vlastně jí nezná,neví co mezi nimi opravdu je.Ale Miro vypadal zamilovaně....přemítala Janka a stále víc nabírala dojmu,že možná udělala chybu.

...Přece kdyby tu holku Miro zajímal a měla ho ráda,už by za ním přišla...přemýšlela Janka a unaveně se posadila na tvrdou lavici hned naproti dveřím,které se stále neotvíraly a Janka propadala stále větším obavám.

...Možná by přece jen měla zavolat Mirovo mámě.....

 

"No,víc zatím udělat nelze" odhodil lékař rukavice a podíval se na mladou sestřičku,která z Mira nespouštěla oči.

"Věděla jsem,že tu bude brzo zpátky" řekla smutně a dál očima sledovala Mirovu bledou tvář okolo,které se na bílem polštáři  rozprostíraly jeho stále krásné zlaté vlasy,které jakoby se kontrastně vysmívaly jeho zdevastovanému a bezvládnému tělu.

"Líbí se vám Miluško,že?" zeptal se doktor  neočekávaně přátelsky a lehce se usmál.

"Hm" špitla Miluška a jemně konečcích svých drobných prstů prožmoulala pramínek Mirovo vlasů.

"Hezky zpívá" špitla znova a její oči se zastavily na přístroji,který teď Mirovi pomáhal dýchat.

Lékař jen pokýval hlavou a bezeslova se otočil k odchodu.

 

 

"Pane doktore.." vyhrkla Janka sotva se lékař objevil ve dveřích JIP-ky a prudce vyskočila z lavice.

"Je stabilizovaný,ale museli jsme ho napojit na podporu dýchání,bohužel jeho organizmus je naprosto vyčerpaný a bude pro něj, velmi obtížné tohle zvládnout,musíme doufat."  lékařova slova se do Janky zabodávala jak ostré hroty a ona cítila že se jí podlamují kolena.

Sesunula se zpátky na lavici a přiložila si své rozklepané dlaně na obličej.

"Běžte domů odpočiňte si,tady opravdu nejste nic platná" položil jí lékař ruku na rameno a Janka jen smířeně pokývala hlavou.

"Zavolejte zítra" dodal ještě doktor a otočil se k odchodu.

"Já přijdu.." zašeptala si Janka do dlaní a a promnula unavené oči.

Pomalouču se zvedla z lavice a šouravými kroky zamířila k výtahu aby se svezla do přízemí a  vydala se do svého prázdného bytu.

"Naschledanou.." zašeptala Janka na maldou sestru vycházející zrovna ze dveří za kterými bojoval  Miro o život a škvírkou  zahlédla postel obklopenou  přístroji.

Janka těžce polkla a stočila na sestru zoufalý pohled.

Miluška jakoby vše pochopila jen maličko od pootevřených dveří ustoupila a ikdyž věděla,že by neměla a měla by jistě problémy nechala  dveře chviličku potevřené.

Janka stála nehnutě na prahu a pohled,který se jí naskytl by nejraději okamžitě vymazala ze své paměti.

Miro byl stále připoutaný na lůžku a jehla už mu trčela i z druhé ruky.Janka sjížděla očima přístroj,který Mirovi pomáhal dýchat a měla pocit,že kyslík teď chybí i jí samotné.

"Bože" vzdychla a ještě jednou se její oči stočily k Mirovo smrtelně bledému obličeji  a přesto,že je měl zavřené,naprosto propadlým očím.

"On se z toho dostane" špitla Miluška a pomalu dveře zavřela.................

 

 

Pokračování příště.......................